tltrd

zbavila jsem se tíhy jedněch státnic, ale mám pocit, že pořád nemám čas! práce, spát, práce, jíst, jít Ven (ano, s velkým "V"). práce mi nevadí a ku příležitosti reflektování nad uplynulými třemi lety na žurnalistice jsem ráda, že jsem v dvojitým zápřahu víc než kdy dřív. pokud jsem si totiž něco z tohoto studia odnesla, tak je to chuť snažit se o sebe postarat, vydělávat a aktivně se snažit ovlivnit svoji budoucnost. hlavně abych nezůstala v práci, která mě nebaví za peníze, na který by nepřistoupil ani dělník na stavbě.

takhle veřejně si asi ještě nějakou dobu nebudu moct ulevit, ale byla to sranda... já mám s tou žurnalistikou problém a to ví všichni, kdo mě znají. prý jsem talentovaná, ale můj problém je, že nechci psát do novin. svůj kyselý talentovaný obličej jsem proto opět přesunula do vod lahodně komerčních. novinama jsem postižená jenom kvůli povinné praxi. a po pár měsících na škole jsem zjistila, že k tomu celý ty tři roky tak nějak směřujou. k ničemu jinýmu. ať už jste na tu školu šli s jakýmkoliv zájmem. motto piš do novin nebo zemři mi lítalo nad hlavou už od prváku.



poněvadž jsou žurnalisti přirození mistři framingu, i když do třeťáku neví, co to znamená, celý studium má troch kultovní příchuť.

prvák: dokud nezjistíte, že jste v ročníku s dalšíma dvěma stovkama lidí, žijete z přijímačkových drbů. tam se hlásí hrozně moc lidí. je strašně těžký se tam dostat. tyjo, ty ses dostala na žurnalistiku, to jseš fakt dobrá. dokud s váma v ročníku nepíše česky půlka slováků a jedna ruska. spolužáci se nebezpečně socializují. někdo chce na první přednášku donést rychlý špunty a balonky. taky jste tak nervózní? a to jsem se bála, až mi začnou tikat biologický hodiny.

druhák: aha, takže sice si můžu vybrat specializovaný předměty, ale nestihnu do nich chodit kvůli povinným praktickým žurnalistickým. esej na pět normostran s dvojitým řádkováním. na praxi se nás má v jednom roce dostat přes dvě stě. v jedné redakci ale nesmí být víc než jeden student. spolužáci si utvořili kasty. jedou hospodářky a respekt. lidi, co točí, nikdo nikdy nevidí.

třeťák: cože? praxe. čtvrt roku nadáváme jak špačci. není práce, nejsou prachy. není, co jíst, holka na tebe křičí, že se jí málo věnuješ, bolí tě za krkem, usínáš a probouzíš se s tiskařskou černí rozmazanou na obličeji. spolužáci už jsou ti jedno. pravděpodobně je víc baví ten druhej obor nebo se přestěhovali zpátky do rodného kraje a vypráví tam, jak to v brně žije. na seminářích mladý člověk dostane prostor vyjádřit svůj názor, proto sklopí uši a ono to vlastně nebylo tak hrozný. tři měsíce jsou fakt minimum. bohužel redakce neměla peníze na odměnu za praxi, ale nabídli mi další spolupráci, takže tam za týden nastupuju jako externí redaktor.

a já si říkám: je to nějaká droga, kterou mně zapomněli dát? zmeškala jsem nějakou důležitou tiskovku? a od kdy mají mladí lidé ve dvaceti pocit, že úzkostná pracovní situace je neřešitelná?

slyšela jsem, že lidi v prváku si už teď zamlouvají místa v redakcích na rok 2018. jak ale můžou vědět, co mezi jejich spolužákama zrovna v té době pofrčí? náklonnost k médiu má mezi studenty žurnalistiky zhruba takovou životnost jako oblíbenost airmaxů a hospodářky jsou tak 2014.

na tohle prostě člověk musí být určitej typ a nesmí toho moc očekávat. nebo z toho vytěžit co nejvíc - volnej čas na externí práci a tvorbu a všechny podivnosti na posílení vlastního světonázoru a argumentačních schopností. [a pak se tvářit hrozně chytře :)]

ebay lipsticks for broke girls

dneska bych světu chtěla ukázat něco, co jsem pracovně nazvala rtěnky pro chudý lidi. nevím, jestli to jede na blogíscích mezi beauty gurus, takže to vezmu od začátku. jde o tekutý rtěnky, který po nanesení dokonale zmatní. slavný verze dělá kat von d, lime crime a spousta dalších výrobců (co ani nejsou rasisti nebo magoři). u nás se dají pořídit v drogerii od rimmelu, což je taky jediná značka, se kterou můžu tenhle výrobek porovnávat, protože mi trvá hroznou dobu rozhoupat se něco takovýho si koupit. pořád si například věřím, že koupím něco od jeffree star cosmetics, už jen kvůli té emo nostalgii (zdravím všechny, co si pamatujou rok 2007). faktem nicméně zůstává, že než si něco koupím, většinou objevím hrozně moc levnější verzi, na které si aspoň ozkouším, jestli mě to štve nosit nebo co. a v tomhle případě jsou to tyhle rtěnky za dolar. dolar i s poštovným. a přes třicet odstínů, který mi tady asi drogerie ještě dloho nenabídne. 



primárně jsem si rtěnky kupovala kvůli odstínu č.18 (úplně vpravo), kterej mi připomínal velvet teddy od macu - teda mrtvolnou nude barvu. za ty prachy jsem si k tomu ale ještě přihodila č. 33 aka max black a 22, což mělo nahradit jednu docházející rtěnku.



zrcadlovka si s barvama neporadila nějak zvlášť skvěle, ale vzhledem k tomu, že tyhle přístroje tak nějak obecně bojujou s tím zobrazovat barvy tak, jak je vidí lidský oko (takže pokud se vám zdají fotky ze zrcadlovky vyblitý, bohužel se budete muset smířit s tím, že tak svět ve skutečnosti vypadá nebo si počkat na lepší software), tak jí to odpustím. barvy jsem upravila tak, aby se víc podobaly realitě. po pořízení těchto fotek jsem, mimochodem, získala novej obdiv pro beauty blogerky a zvlášť holky na youtube, kde nejde použít photoshop, haha.
naopak velmi hloupý telefon je zachytil tak, jak je vidím já v zrcadle. 


1) č. 33 - krvavá červená do oranžova, ve víc vstvách vypadá jak zaschlá krev, ehm 2) č. 22 - tmavě růžovo fialová cosi 3) č. 18 - mrtvolná nude do šeda

od takové rtěnky za dolar se nedá nic moc očekávat, ale fakt je, že všechny odstíny, co mám, rychle schnou a hlavně - nesmyjou se po každým napití. s jídlem už je to trochu horší, ale pořád zlatej grál v porovnání s normální rtěnkou. poslouží taky na méně vášnivé líbačky. na rozdíl od rimmelu, nevydrží tak dlouho a za nějakou dobu se začnou drolit. což se mi stává ale i s tmavě červenou zmiňované značky. v recenzích, co jsem četla před nákupech, abych zjistila, jestli mi pak neupadnou rty, se všechny komentující dušovaly, že rtěnky jdou dolů jenom odličovačem na olejové bázi. no, dokonale jsem si vystačila s biodermou. takže jsem nákup něčeho olejovýho zase odsunula a rimmel si budu stále asi ze rtů odškrabovat, haha.

rtěnky najdete na ebay jednoduše pod heslem lipstick. ač je na nich napsaný lip gloss, s leskem to nic společnýho nemá. to bych tenhle článek nepsala. o nenávisti k lesku na rty jindy. je docela sranda, že rtěnky jsou dneska levnější než tampony, ale o feminismu taky jindy.

live for (explicit)

tak nějak mi to tady přestalo dávat smysl, tak jsem vymazala všechny články, nahoru dala svůj zadek a co dál?

blogísky si píšu zhruba od dvanácti, kdy jsem zjistila, že si můžeš udělat svoji vlastní internetovou stránku a pak měnit kurzory, nechat to celý zasněžit a přidávat písničky. nechť je zem lehká blogům na seznamu, kde jsem se naučila html. ale blogování bylo vždycky o stylu. a když to došlo celýmu blogovacímu systému, mělo by i mně. image je důležitá a hnusný blogy čtou jen politologové a lidi z žurnalistiky, co si myslí, že tím bojkotujou systém.

módní blogy jsou tady krásný, ale statický a lifestyle by se měl teď přesunout na youtube a vlogy by tady měly začít vydělávat jak v británii. a největší nuda je, když se člověk začne autocenzurovat, psát pro "publikum".



holky teďka nechcou jíst cukr, pít mlíko a brát prášky. moderní technologie nepřinesly žádnej klid v duši, tak se obracíme k takzvaně tradičním hodnotám. já si teda dort dám. můj osobní návrat k primitivnímu životu by ale, podle mě a pro mě, měl spočívat v návratu do dvanácti, kdy jsem si na krásným blikajícím blogu psala, co jsem chtěla kdy jsem chtěla.

baví mě móda, ale taky mi jdou hejty a pozorování. děkuju Tomovi, že mi v zimě na praxi řekl, že jsem jak ze sitcomu a měla bych psát blog.